Důchodci sobě. Petržela a Kadlec o tetováních i mladých: Furt valijó telefon!

Dohromady mají 78 let. Jen v české lize zvládli 783 zápasů. „Ale konec se blíží, to víme oba,“ pokývají, když si po obědě přinesou kávu na hotelovou terasu. Milan Petržela a Michal Kadlec, fotbaloví mazáci ze Slovácka.

Na konci rakouského městečka Kössen šustí říčka Grossache, zrovna je po bouřce a začíná být dusno. Těm dvěma se hodí, že bude odpoledne volno. Odfrknou si.

Jak často si říkáte: Dokdy ještě?
Kadlec: Každý rok. Kór v našem věku je ta otázka na místě.
Petržela: Vždyť mně už bylo čtyřicet. Vždycky po sezoně si musíme odpovědět: Ještě to dáme, nebo už ne? Zatím platí, že se na to cítíme a trenéři vidí, že jsme platní. To nás přesvědčuje, abychom jeli dál. Ale co až budeme jen vysedávat a naskakovat nakrátko? To už by asi byla ztráta času.

Kadlec: Dost nám vyhovuje, že jsme Slovácko, klub z nejmenšího města v lize. Nehrajeme nikde dole o život, nikdo po nás nešlape. To se motivace hledá snadno. Jinak bych si říkal: Máš ty to zapotřebí?

Petržela: Loni jsme dokonce senzačně vyhráli národní pohár, hráli Evropu. Nakoplo nás to ještě o rok.
Kadlec: Ale příprava bolí, ta bývá ze všeho nejhorší.
Petržela: Já si opakuju: Dokud jsou v lize starší než já, ještě končit nechcu. Ale jakmile budu nejstarší...

Do té doby jistě pokoříte pětistovku? Chybí vám 18 zářezů.
Petržela: To chcu udělat za každou cenu. Ať se děje, co se děje.

Kadlec: Kdyby se sečetla bundesliga a turecká liga, už se k té metě nejspíš taky blížím. I když to moc nehoním a nesleduju, člověka potěší, co všechno během kariéry zvládl.

Pro zobrazení celého článku navštivte web zdroje článku