Výjezd do Kroměříže aneb v Zajetí Chochlouška

Vzhledem k tomu, že toužebně očekávám evropské poháry hrané na Stadionu Miroslava Valenty v Uherském Hradišti, bylo zřejmé, že očekávané středeční devatenácté předkolo Česká pošta Cupu (před třemi roky podáte, za dva roky dodáme) v Kroměříži napoví, zda-li jsou naše ambice oprávněné. Je totiž zřejmé, že ambiciosní domácí celek jest na úrovni evropských gigantů typu Zimbru Kišiněv, Karabach Agdam či Slovan Bratislava.

Jelikož většina mých tradičních souputníků na výjezdech za Slováckem tzv. pracovala s vyjímkou, kterou činil pan Bakalář, který je na dovolené ve Veletinách, což ho stálo tři přesčasy, byl jsem nucen jet na výjezd zcela sám. Já jsem zaměstnání řešit nemusel, vedoucí pracovníci mohou do zaměstnání chodit, jak se jim zlíbí.

Ovšem nebyl bych to já, abych si zdatně neporadil. Tradiční jedno předzápasové pivo v penzionu U Holuba jsem suverénně natáhl na tři velké a jedno malé, protože kromě ministra zdravotnictví pana Hegermeistra a hospodské mi do toho nikdo nekecal.

Musím říct, že přítomnost pana ministra zdravotnictví v pohostinství mne poněkud překvapila. Jak mi však sdělil jeho hluchoněmý tiskový mluvčí původem z Kyrgyzstánu Valerij Vasiljevič Azbukov (pomáhal si psanýmu texty v angličtině, které pak překládal zpátky do kyrgyzštiny), pan Heger dělal celorepublikovou osvětu na téma „Nechlastejte tvrdej alkohol, jinak budete tvrdí“. Seděl s námi i Broňa K., který vytáhl láhev pravé, nefalšované vodky s etiketou Drak. Vpravil do sebe tři štamprle, říkaje: „Toho Kociána, co mával Jablonec, už nechcu v životě vidět!“ Jak řekl, stalo se. S panem ministrem jsme si dali taky po štamprli, ovšem nepřipili jsme si „Na zdraví“, ale „Na viděnou“.

Pak jsem se již však musel s veselou společností rozloučit. Panu ministrovi jsem půjčil své černé sluneční brýle a Broňovi bílou hůlku od vedlejšího stolu. Stejně ten děda měl ještě invalidní vozík.

Ve voze Českých drah jsem si přisedl do coupé, kde seděl Vietnamec, Češka a jejich malé dítě, takže vlastně Rom, což mne přimělo k velké obezřetnosti co se týče mobilu (Nokia 3310 – velice dobře bych poznal, kdyby mi ji někdo ukradl: byl bych o patnáct kilo lehčí) a peněženky (došla výplata, tudíž 16, 50 Kč a stravenky na nákup rohlíků v Lídlu). Jak jsem vypozoroval, synek měl netradiční vietnamsko-česko-romské jméno: Kung Pao Dežo Novák a tepláky se čtyřmi proužky: čím více proužků, tím více Adidas. Zeptal jsem se vietnamce, pocházejícího z exotický krajin, zda-li nemá AIDS, přesedl bych si do jiného coupé. Vietnamec začal prohrábavat batohy a tašky, volaje: „Nemam, nemam, ale sešenu, sešenu...“. Nevím, čím to je, ale pan průvodčí všechny zkasíroval, jen já jsem unikl jeho pozornosti. Ono se vyplácí oblékat se jako bezdomovec a říkat před ním, že pracujete v AVX. Po příjezdu do Starého Města jsem tři hodiny filosofoval s panem Tomaštíkem u vývěsné tabule s odjezdy vlaků, kterým pojedeme.

Z diskusního pořadu podobného Otázkám Václava Moravce nás vysvobodil Greif, který nás nastrkal do své dodávky. Když jsem si zkontroloval svoji životní pojistku, rozhodl jsem se jízdu risknout. Jízda ukázala, že mé obavy byly liché. Po cestě jsme pouze narazili do stromu, třikrát nabourali další auta, přejeli policistu na křižovatce a ta babka před Korunou tam už ležela. Nenecháme si pro korunu koleno vrtat. Poté vzal Greif telefon, kde mu volali z produkce Kobra 11, že ho berou místo Simíra. Jak z ní nové motto tohoto seriálu: „Jediné, co zastaví Greifa, je televizní reklama.“

Po příjezdu do Starého Města jsem se pozdravil s Oňkem z Bálešova a dal si první a poslední štamprli slivovice (co si pamatuju). Ve vlaku jsem seděl sám a popíjel jednoho Budvara, neboť v ostatních coupé se pilo víno a slivovice, což já nerad (na stadioně jsem si to pak bohužel bohatě vynahradil). Jestliže v Olomouci nás přivítaly kordony policistů v čele s AfriNASA, v dalším hanáckém městě, moravských Athénách, nás přivítalo několik sanitek v čele s Doc. MUDr. Chocholouškem. Když vystoupil MUDr. Rath, nesouce krabici vína a řka „No já se z toho zblázním...“, hned ho uchopili, nasadili do sanitky a odvezli do blázince. Chocholoušek, mnouce si ruce s nadšením říkal: „Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, každýmu jsem to říkal, ale je to marný, je to marný, je to marný...!“

Po příchodu na místním stadion, který nám naznačil, s jakými arénami máme v Evropě počítat, nás nikterak nešacovali a neprohlíželi, takže se na stadion dostal i Oněk. Když sudí v sedmé minutě odpískal penaltu, všem nám zatrnulo, nicnémě gólman Heča ji bravurně chytil. První poločas nebyl zrovna ideální, ve druhém jsme si to ovšem vynahradili o to více. Po čtvrtém gólu jsem nadšením zařval: „Gólll! No já se z toho asi zblázním!“, načež mne chytli za ruce dva saniťáci, nasadili kazajku a odvedli do sanitky, která mne odvezla do místního, proslaveného Ústavu, kde už čekalo dalších 15 fanoušků Slovácka a pan Kalousek, u kterého ale nebyla jasná diagnósa: buď norotik,  nebo blázen. Nakonec se ukázalo, že obě diagnózy jsou správné.

Po tříhodinovém náročném vyšetření, ve kterých jsem hádal hlavní evropská města (např. Jihoafrická republika), počítání do pěti, další matematické příklady, psaní i/y, mi spíše přišlo, že se jedná o test inteligence, ve kterém jsem obstál. Jak řekl totiž Chocholoušek, byl negativní. Když jsem potom odvolal, že nefandím Spartě a nejsem Napoleon, nezbývalo Doc. MUDr. Chocholouškovi než konstatovat: „Nás ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let.“

Jako bonus jsem dostal odvoz sanitkou až k domovu. A co je podstatné: evropská naděje žije, myslím, že dvojice soupeřů Třebíč/Králův Dvůr je hratelná. Cesta do finále je umetena.

Zdroj: