Na výjezd do Olomouce jsem se velmi těšil. Týden jsem totiž strávil na rekondičním pobytu, tedy na dovolené na Vranově, neboť má dovolená na Kanárských ostrovech zkrachovala z důvodu krachu ČSAD Klatovy a nikdo jiný nenabídl náhradní autobusovou dopravu, které jsem si nakonec taky užil. Na Vranově však bylo taky moc hezky, piva, vodky a rumu totiž bylo dosytosti. Dokonce i ve vodě jsem byl, když jsem ve sprše šáhl Dáše na švába (omylem, kopačku jsem zapomněl doma).
Na železniční stanici do Hradčovice jsme se vydali v tradiční sestavě a tradičně jsme si dali malé pivo a žádného ruma v hostinci U Holuba. Po příchodu na železniční stanici přijel motorák, který nás odvezl do Kunovic. Věděli jsme, že z důvodu výluky je trať mezi Starým Městem a Kunovicemi obstarávána autobusy, tudíž jsme očekávali, že budou přistavěny minimálně dvě Karosy. K našemu překvapení České dráhy opět nezklamaly a přistavěly větší dodávku, do které se vešlo sedm důchodců a pes. Bohužel, dalších 47 lidí se muselo taky nějak vměstnat. Pak se zjistilo, že se nevleze řidič. Po hlasování byl tudíž odejit jeden 95 letý důchodce, který v hlasování těsně prohrál se psem 1:53. Tento dopravní prostředek byl spíše vhodný na vyhlídkovou jízdu, já jsem měl po celou dobu vyhlídku do bujného poprsí 87 leté dámy, které to očividně lichotilo, ačkoliv tam již nic neměla. Její muž nic nenamítal, po cestě zemřel únavou. Velký oddech se dostavil na železniční stanici v Uherském Hradišti, kde vystoupilo 18 lidí a nastoupilo 19 lidí. To už se dalo nějak přečkat.
Po příjemné cestě jsme se po dvou a půl letech dostavili na železniční stanici ve Starém Městě. Řekl bych, že i slavní cestovatelé Hanzelka a Zikmund by nám záviděli naše adrenalinové dobrodružství.
V Bálešově nás přivítaly skupinky opilých fanoušků Slovácka, jimž vévodil bálešácký král Oněk I. Kokodous. Abychom nebyli nápadní, přiopili jsme se taky, ale jen trochu, abychom trefili do vlaku a nejeli jak posledně místo do Olomouce do Budapešti, kde se nedalo domluvit.
Čekalo nás však nemilé překvapení. Oproti předpokladům přijel vlak Českých drah včas, což nám zcela rozhodilo plány, neboť jsme měli v úmyslu a dle programu ještě dvě hodiny znuděně čekat a nadávat. Po příjezdu Orient-expresu vyšitého, tedy vypsaného, jak z pera mé oblíbené spisovatelky Agathy Christie, otevřel dveře luxusního vagonu lokaj, rozhodil červený koberec, smekl klobouk a pravil: „Prosím pane.“ Do vagonu mne vynesli další čtyři sluhové, z nichž jeden byl můj šéf a odnesli do luxusního coupé (čti kupé) s mahagonovým nábytkem, psacím stolem a velkou skříní na alkohol a další důležité věci, jako třeba pornočasopisy. Poté se přitulila Dolly Buster, odhodila svoji podprsenku a hned jsme měli dvoudílný bazén. Poté přistoupil emerický preziden Barack Obama a s prosebným pohledem položil na stůl papír, na němž stálo „Pakt o neútočení se Slováckem“. To však vyskočil můj tajemník, Oněk I. Kokodous a Baraka opil k smrti a položil vedle Putina. Agatha Christie tak mohla v klidu dopsát své mistrovské dílo „Vražda v Orient-expresu“. Lejstro podepsala má sekretářka, Mádlen Olbrajtová. Pak vešly čtyři emerické úplatky, svlékly se a udělaly striptýz. Z důvodu rozebrané tratě v Přerově však byly kvůli zastavenému zásobování podávány k večeři s červeným vínem Bordeaux 1864. Nutno dodat, že pakt o neútočení Slovácko dodrželo i v samotném zápase. Dohody se mají plnit.
Pak jsem dostal pohlavek, otevřel oči, probral jsem se a nade mnou stodesetikilová průvodčí řka: „Jízdenku, ty ožungro!“ Zapotil jsem se jak dveře od Kauflandu a pravil: „U kolegy...“ Průvodčí odešla, vlak se příjemně třepal, dveře odpadávaly, ze střechy tekla voda (asi i vagon se potil v tom horku), ačkoliv nepršelo, po zdi lozili švábi a já se opět rychle ocitl v realitě. Mezitím četa postavila náhradní koleje z lega a my se konečně dostavili do Olomouce.
Tam nás přivítaly kordony policistů, kteří nás chránili před důchodci utíkajícími za slevou do Tesca.
Sympatičtí muží v černém, připomínající africké kosmonauty, nás přivedli až ke stadionu. Díky naší bezpečnosti jsme byli nuceni dvě hodiny důstojně sedět před stadionem na trávě bez možnosti cokoliv. Okolo procházející chlapeček se zeptal: „Dědóóó, to sóó ti bezdomovcéééé?“ - „Néé, to sóóó chlapéé slováckéééé“....“ „Strojírny, pičo“, ozvalo se z keře.
Pak jsme byli vpuštěni na stadion a já neodolal jednomu točenému Gambrihnusu za 30 korun lidových. Atmosféra , kterou jsme vytvořili, byla dobrá, to ne že ne. Výsledek je jaký je, není třeba si na něj zvykat. Musím ocenit vynikající výkon lejnového rozhodčího, který asi neodjížděl s prázdnou kapsou a Sigmička si asi pohár zase nezahraje, protože všechno mám natočené a Dáša se tím už zabývá. Jinak už žádné šáhnutí na švába nebude.
Ke zpátečnímu vlaku nás opět doprovodili sympatičtí kosmonatuti, kterým AfriNASA asi zrušila dotační program. Zpáteční cesta opět probíhala v zaběhnutých kolejích, slavila se i prohra.
Po jednom točeném pivu U Holuba jsme se vydali domů, kde nás čekal tradiční respekt a obdiv z výsledku Slovácka, psychická podpora a finanční injekce do dalších bojů.
Se Slováckem a nikdy jinak!
Zdroj:
|