Vzhledem k tomu, že Slovácko se neúprosně cpe do Evropy a zároveň někteří z nás mají touhu si dokázat, že kromě fandění, popíjení či psaní nesmyslů dokáží trefit i balon (proto nejel Tempex), konal se výjezd na mezinárodní turnaj v sálové kopané v Senici (Slovensko). Účast na turnaji původně přislíbil i Tomáš Řepka, nicméně poté, kdy Eurosport s Vaškem Tittelbachem oznámil účast Tempexe, Řepka poslal neschopenku od lékaře, který vystudoval titul "Doktor" v Plzni. Tomáš se tak s přítelkyní Vlaďkou Erbovou mlátí polštáři a plivou po sobě na dovolené na Madagaskaru. Tomáš zatím nad Vlaďkou vede 3:1 na monokly. Když se Tomáš dozvěděl, že zpráva o přítomnosti Tempexe na turnaji je pouze předčasným silvestrovským vtípkem Eurosportu a Vaška Tittelbacha, naběhl na kameramana Eurosportu a pořádně jej zmlátil. To potkalo i Vaška Tittelbacha, který od té doby nenosí knírek. Jeho strhnutí bylo velmi bolestivé a už tam prostě nikdy nic nevyroste.
Dlouhá zimní přestávka byla jistě jedním z důvodů, proč se zánovní Karosa beznadějně zaplnila do posledního místečka. Venku sice panovala ukrutná zima, nicméně v Karose bylo příjemných -5 C a jak se někteří svěřili, padali na ně i sněhové vločky. Záviděl jsem jim, jak si dokáží užívat atmosféru Vánoc.
Trasa Karosy byla Staré Město (Bálešov) - Uherské Hradiště - Kunovice - Uherský Ostroh -Veselí nad Moravou - Senica. Cesta probíhala naprosto v pořádku až do Veselí nad Moravou, kde jsme byli nuceni počkat na pana RNA, který si coby vystudovaný pedagog vesele naběhl do školy ve Veselí nad Moravou, a chtěl zahájit výuku, aniž by si uvědomil, že přes svátky se učí pouze ve zvláštních školách, protože tam se domnívají, že stihnou dohnat látku. Marně.
Nabrali jsme tedy malé zpoždění, ale jelikož jsme pak po vyjetí z Veselí zrychlili z 37 km na 45 km za dva dny, hravě jsme zpoždění dohnali, asi jak České dráhy, které jsou pověstné svou dochvilností. U autobusů se však zmenšená rychlost dá pochopit.
Oňka zajímalo, jak se dozvíme, až budeme na Slovensku. To se dozvěděl, když se probudil se zabodnutou sekyrkou v hlavě od Jánošíka a haluškama na klíně.
Po cestě jsme potkali utíkající stařenku s klestím. Panu řidiči se jí zželelo a zastavil jí. Říká: "Stařenko, nechcete vzít?" Stařenka se podívala na Rolexky (to jsou ty slovenské duochodky v euroch) a říká: "Nie, ďakujem, ponáhľam."
Musím přiznat, že mně zaujalo, že byl poměrně velký úsek cesty, aniž bychom zahlédli jakýkoliv náznak civilizace, kromě sloupů elektrického vedení. To se vysvětlilo, když jsme uviděli pětinohou krávu, za níž skákal třínohý pes (nebo se o to alespoň pokoušel), který skočil do desetimetrové kukuřice, což se nelíbilo jeho pánovi, jenž měl tři oči a jedno oko. Pak tam byla kočka s dvěma hlavami a pětihrbý velbloud. Přijeli jsme k malé budce, kde bylo napsáno: Ласкаво просимо в автономному районі Чорнобиля - Oněk ihned vytáhl svoji oblíbenou encyklopedii a přeložil: Vítejte v autonomní oblasti Černobyl. Jednorukému celníkovi jsme vysvětlili, že se jedná o omyl a zdvořile odmítli podání ruky. Později jsme zjistili, že se snažil přijat úplatek, aby nám vysvětlil, jak se dostat zpět. Podali jsme mu kovovou pětikorunu, do které zkušeně kousl a ta zezelenala a pak začala oranžově svítit. Ukázal nám směr jízdy a my rychle ujížděli, málem jsme však srazili třináctimetrového kocoura, který vylezl z pětimetrového obilí. Jak jde tedy vidět, rychlost a schopnosti Karosy nelze podceňovat.
Do Senice jsme však nakonec šťastně dorazili a byli vřeli uvítáni. Nicméně poté, kdy jsme s domácími odmítli z časových důvodů oslavit hezké čtvrté až sedmé místo (a kdyby se zúčastnili i Staří páni Senice, kteří na poslední chvíli z turnaje odstoupili, tak i hezké osmé místo) a dokonce ukořistili všechny tři první ceny (dokonce i přes tu nevýhodu, že za jeden z týmů nastoupil Oněk) plus další dvě individuální, jsme byli nuceni znovu nafoukat propíchnuté pneumatiky u Karosy, což nebylo lehké a taky se to nepodařilo. Angažovali jsme tedy čtyři Romy, kterým jsme slíbili, že pokud nás dopraví domů, dostanou v ČR politický azyl. Romové tedy nahradili pneumatiky a skutečně nás donesli až na Moravu. Po příjezdu do Uherského Hradiště jsme však usoudili, že pneumatiky jsou až příliš opotřebované a vrátili je zpátky na Slovenko.
Při zpáteční cestě v buse panovala pochopitelně velmi dobrá nálada a slivovice byla velmi rychle vypita. Byla tam i láhev rumu, nicméně jeho držitelky zaujaly nepřátelský postoj, za což budou proklety v doživotní panny, pokud už tedy není pozdě.
Na závěr bych chtěl dodat, že ať by turnaj dopadl jakkoliv, není důležité vyhrát, ale zvítězit. Tedy, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Nejde o výsledky, jde o to si trošku zasportovat a setkat se s přáteli. Nějaký sport je přece až druhořadý, že?
P. S: Tímto děkuji hlavně Zdenovi, který celý turnaj skvěle připravil a zorganizoval. Bylo to skvělé a pozvání si velmi vážíme.
Zdroj:
|