Když jednoho krásného, sobotního rána své matce oznámím, že odjíždím na klokany, strne úžasem a podá mi teploměr. Zároveň mi napínavě vylíčí, jaké léčky mne na vzdáleném kontitnentu, v Austrálii, čekají, od nevyzpytatelných domorodců, přes skákající klokany, kteří mně jediným skokem dokáží zarazit do země (ještě více, jak právě moje matka), až po nevypočitatelné přírodní podmínky, které tato nádherná a úžasná země nabízí. Trvám však na svém a na dlouhou pouť si nachystám batoh, chléb a jeden rohlík, který by měl zafungovat jako úplatek pro Tempexe, jelikož chci sedět u okna. Poté se však ukáže, že s takto směšně malým úplatkem nemám žádnou šanci a nezbývá mi než se dívat do stropu, což není tak poutavé. Jelikož je Austrálie kontinent poměrně vyprahlý a já dbám na rady lékařů, přibalím i tři piva, neboť dodržovat pitný režim jest velmi důležité. Není nic horšího, než být dehydrován.
Sraz na výjezd v Drslavicích je tradičně na autobusové zastávce (nicméně potkat v sobotu v Drslavicích autobus je jako předjet Trabantem Mercedes). S potěšením konstatuji, že tradiční výjezdová čtveřice Šovkovskij, Ryky, Pan Bakalář a Pija, se rozrostla o další dva fanoušky, mladé a perspektivní (mají rádi fotbal a pivo). Všichni se dostaví na minutu přesně a po pětiminutovém čekání na Piju odcházíme směr benzinová pumpa Drslavice, kde je tradiční stanoviště výjezdového busu. Zde již čekají další tři fanoušci z Japonska (pro neznalé geografie - z Veletin). Zanedlouho přijíždí Karosa a my se necháme unášet směr Uherské Hradiště, kde je sraz všech autobusů. Sestava v našem dopravním prostředku je tradiční, koruna je nasazena tím, když nastoupí Broňkové Ilík a Kraváček. Opět se tedy sejde skupina abstinentů a kolující láhve slivovice, vodky, vína a rumu jsou toho jasným důkazem. Spotřebu piva jsem nepočítal, nicméně je možné, že si někdo nějaké dal.
Cesta až do Austrálie ubíhá za všeobecně dobré nálady. Při příjezdu na místo klání poznáme, že klokani jsou vyhnáni ze své domoviny a přežívají v azylu. Azyl je to sice luxusní, ale co si budeme povídat, doma je doma. Návštěva i atmosféra v podání "domácích" je tomu odpovídající. Fanoušci z civilizovaného Slovácka místním křovákům nedávají příliš šancí a svým oblíbencům vytvářejí domácí prostředí. Křováci sice se štěstím zápas vyhrávají, nicméně co se týče fandění, misionáři z Moravy zanechali opět výborný dojem.
Cesta domů ubíhá za deštivého počasí a mně se podaří husarský kousek. Fascinován teroristy, kteří dokáží unést letadlo, se mi málem podaří unést Karosu. Na jedné benzinové pumpě mi totiž šofér dovolí sednout za volant a na chvilku vyzkoušet povolání řidiče autobusu (v dětství jsem chtěl být řidičem maďarské tzv. harmoniky - Ikarusu, nicméně časem jsem z toho vyrostl a vydal se na perspektivnější kariérní dráhu a to řidiče koleček s hnojem v našem zemědělském družstvu). Málem se mi podařilo i popojet, nicméně to řidič kategoricky vyloučil, protože škody na autobusu Karosa - ČSAD Vsetín - Doprava třetího tisíciletí, by mohly být mimořádně vysoké a také je možná fakt, že lidské životy mají taky nějakou, i když malou, hodnotu. Příště, pokud se budu chtít rozjet, budu možná muset rovněž šlapat na plyn a nikoliv na brzdu.
Cesta probíhá plynule a i když se prohrálo, panuje dobrá nálada, protože víme, že příště vyhrajeme. Při příjedu do Drslavic někteří navštíví dosud otevřené pohostinství, ale my slušní a seriosní gentlemani odcházíme domů, do hajan (ranní mše svatá v kostele hraje taky svoji roli), s vědomím, že klokana jsme teď sice neulovili, ale že se nám to jistě podaří příště. Věřím, že do té doby nebude vyhuben...
Zdroj:
|